
Ani nevím proč, ale při cestě na vlak jsem najednou řekla mámě, že chci chodit k psychologovi. Nejdřív se mě ptala proč, ale já nedokázala říct ani slovo, nemám v hlavě nic urovnaného. Taky, že si o tom můžu promluvit s ní, o problémech. A že ať si nějakýho pořádnýho najdu ve městě, kam chodím na školu.
Je to krok kupředu? Cítila jsem se docela dobře, že jsem ji to řekla, ale teď toho opět lituju. Právě mi od ní přišla sms, že je jí líto, že mám problémy a o víkendu si o tom promluvíme. Najednou je to tu zase, lítost. Z toho, že náš vztah omezuju na bezvýznamnou komunikaci a nechci si ji pustit k tělu. Nevím co jí budu říkat. Nevím jak se budu chovat. Teď se mi jen chce brečet, protože si zase uvědomuji jak na tom jsem... A jak na tom vůbec jsem?
Od zítřka chci zase skvěle dodržovat jídelníček a trochu si zacvičit nebo alespoň něco. Chci se věnovat víc škole, fakt se snažit, abych alespoň dostala pár kreditů na postup do dalšího semestru. už tak všechno kazím...
Je těžké se vyznat sama v sobě.
Comments
pěkný blog
Zatáhnout do všeho rodiče je vždycky nebezpečné... budou tě už hlídat ořád!
je to mamka, takže to s tebou nemůže myslet zle, určitě ti pomůže! :)
hmm.. myslím, že jsi ji to neměla říkat, ale nějakého psychologa si rovnou najít. někdy je lepší rodičům říkat méně...